Malba života...

17. dubna 2013 v 17:05 | MørkeElendighet
Z pláče si plácám bábovičky,
Ze samoty modeluju den...
Z pocitů vyrábím pastelky,
Těma kreslím náš sen...
Modrá na moře a vodopády,
Černá na barák můj...
Zelená na lesy, stromy tady,
Tyrkysová na starou tůň...
Rudou vymaluju poslední červánky,
Žlutou a oranžovou Slunce spící...
Bílou pak označím celé nebe a tebe...
...si ponechám, abys moh' být svůj...

 

Nepohádkový konec...

12. dubna 2013 v 17:01 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Spatřil prázdnotu, ochutnal mráz,
zapoměl a pohádka je ve hvězdách...
S příštím ránem probudí se zas,
ale oči budou stále bloudit v tmách...
Netušil, že byl nahrazen,
Netušil, že byl poražen...
A tak skládám verše tomu,
co příliš brzo přišel,
příliš brzo odešel
a vyvolal ve mě zlobu...
Litovat můžeš nebo se smát,
já už nemám důvod k tomu, se rozčilovat...
Nemáš důvod se bát,
zítra je přeci taky den, pokud nemám se šípkovou Růženkou stát...

V zajetí smutku louče...

2. dubna 2013 v 13:39 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Pytel objímá moji hlavu,
můj krk je zachvácen zrezlým drátem...
Jako vždy zas vyčuhuju z davu,
né protože jsem prolitá kovovým plátem...

Smůla se mi lepí na paty,
samota prolíná životem...
Už nemám ani ty šaty,
proč se zdržovat nějakým pocitem...?

Planiny, města, pouště,
písek a trosky, kde se podíváš...
Oceány, jezera a moře,
jen ty tady rozjímáš...

Vem si herák, vem si nůž,
ať užiješ si prázdnoty...
Do ruky prak, do chodidel tuš,
ať ví, zač je povolení na drahoty...

Šance je tady, nepovol,
svěrací kazajka už není pravá...
Hlava zas nefunguje, to nedovol,
seriózní myšlenky najemnýho vraha...

Duch sténá, topí se v slasti,
čas nevnímáš, nač ta pekelná stráž...?
Vlivy okolí, na rukách náplasti,
bolesti propadáš, jen té nohy líbáš...
Pomalu vniká, pomalu si tě bere,
pomalu se loučím, se slzami, u tebe...
 


Vyznání

2. dubna 2013 v 13:19 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Ulice, lampy, chodník rozbitý...
Krákot vran zní opodál...
Srdce tvoje na prach zdrcený...
Ten prach už není a nebyl, když zimní vítr vál...
Z pavučin čtu tvá krásná slova,
tvůj hlas mezi temnotou jak jas...
Kouty prolézám jak stará stvůra,
těším se dalšího rána zas...
Procitnem ze tmy spolu,
tak jako tenkrát, v tom polorozpadlém dolu....
Bez výčitek, dám ti svou touhu,
Ať utopíš se v slasti, tak jako já, když se v básních koupu...

Další ze vzpomínek...

29. března 2013 v 15:47 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Ohně vzplál plamen nad hvozdem,
už hoří kras, nám pod nosem...
Plyne, tak plyne čas,
však brzy, už brzy dostane i nás...
Stíny míhají kouř a kouř, jak tu a tam prožene se čistoty vzdech,
Neustále ptám se proč oheň vznikl, proč? Bylo tam i naše oblíbené místo, to je pech...
Doufání v to, co již nemá smyslu,
tak jako to, co zrovna píšu...
Přání krásných snů pěju, zavání to nevinností, však víš, co mám v plánu,
tak usni, tiše spi...tak jako by měly přijít nevídané neřesti, pak podlehneš i ty...
Každému klamu...

Opovržení...

28. března 2013 v 12:09 | MørkeElendighet |  Do větru...
...znáte ten pocit, když vám někdo řekne, že vás nechce?
Že mu stojí v díle dálka....věk....krása....?
I když je to jen hloupých 20 kilometrů, příjde mu to jako strašná vzdálenost...ale co potom ti, kteří jsou ještě dál?
Je vám třináct, sníte o velké lásce...každý vás ale začne odsuzovat na první pohled, že jste jen hloupá naivka, co si myslí, že uloví celý svět...a pak si ten dotyčný stejně najde člověka jen o dva roky staršího....(čím to asi bude? ;))
Krása je podstatná...do určité míry...pokud tady někdo máte ideál krásy, asi už víte, že nikoho přesně dle představ nenajdete...alespoň né v Česku a pak už jde na řadu zase ta dálka...

Láska je takové svinstvo...i když si každý myslí, že mu ji "bůh" daroval jako odměnu...
Jednou tě odmítnou hned, podruhé spolu jste...ale ne na dlouho...a potřetí se třeba dočkáš vztahu, jak má být....ale po čtvrté už ti z toho začne šplouchat na maják...
Navíc...taková krása se rychle ohledí...člověk bez chyby je jako les bez stromů...chyby a nedokonalosti jsou věci, které dělají člověka jedinečného...originálního...a atraktivního (i když při takových mišelínkách, né v každém směru)...

A když vám k tomu někdo napíše:

"Byl bych s tebou rád, ale tu dálku bych nepřekousl..."

Tak je to stejně kec...

Když si vemu, kolik lidí už takhle někoho vyměnilo...jen tak....protože ten druhý byl daleko...nebo byl mladý...nebo škaredý...to není fér, přeci! ...proč si pořád ubližujeme...? Protože za to může láska?
Ále no táák...nebuďte bláhoví...všichni víme, kde je problém...vy ho jen nechcete napsat, říct, vyjádřit....protože se bojíte, že ublížíte ještě víc...ale opak jest pravdou...
Raděj to vyklopte najednou a narovinu než abyste si z druhých dělali loutky...máme svoji hrdost, svoji čest!

A tak by to mělo fungovat vždycky...a všude...

UG

27. března 2013 v 17:27 | MørkeElendighet |  Come as you are...
...tak cloumá se mnou čas, ta dlouhá vlečka...
...všichni víme, že život není pro béčka...
Párkrát se do fotky zakoukáš a už jdeš do UGéčka...
A marně si myslíš, že tohle není zraku léčka...

V zrzkách vidíte bohyně, co kradou šance jiným...
Tak jdou, tak bezhlavě, tak jak ony ráčí poroučet krušným chvílím...
Elita, elita....ta konkurence bez smyslu...
Ale nemůžeš říct ne, dokud neochutnáš a nedojdeš...k závislosti, k tomu zlu...

Tak šplouchá víno, v útrobách...
Jak to se mnou jednáš, ty špíno? Pronásleduješ...v cizích podobách...
Spletu vlasy, utáhnu provaz...
Cop, hustý řasy a za chvíli obvaz...

Ze všech těch vět...
Co kdysi si mi řek´...
Teď mám vybrat svojí cestu, ale je jich víc než pět...
Rozhodnutí zůstává, bez prohřešků těch, cos s nima něco pek´...

V bolesti strasti,
v mládí krást ti...
Náplasti, co derou tě ven z propastí...
Co kryjou ten vztek a samotu,
co peklu odpírají pustotu...

Jen užij si tý rusovlasý divy,
ale pak za mnou nechoď s tím, že mám já sladký rty...
Jen užij, dokud čas, dokud nepřicházej náznaky křivý,
že ten, kdo se děvce zaprodal, seš jen Ty...

Zklamání

26. března 2013 v 17:05 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Velmi jsem se zklamala v jednom (a nejednom) člověku, co byl mi blízký.....i když nic nesliboval, tak toho napsal až moc...a nakonec to všechno jsem musela hodit za hlavu, protože on měl lepší důvod, proč ty slova vzít zpět a zůstat na první metě...
Tak mu věnuji tenhle článek, jelikož mi to celkem ublížilo a sama jsem měla na krajíčku, když napsal, že nic nebude, nikdy nebylo a není....

Sladký oči, sladký slova...tělo medový, co hltí a nezaniká...
V mysli míchám tu velkou lest, už dlouho nehraju na nějakou čest...
V lžích tě utopím, poklonit se pokloním...
Ale heft je heft...teď nemůžu odložit ten krásnej kšeft...

Obchodník se sladkýma slovama...
Zbaví zábran, aniž by to byla pravda kovaná...
Na meny mezi chodama...
Čas už nemáš, ale bolest bude zdlouhavá...

Chutná, chutná realita?
Tak přeslazená jak hořká komedie...občas zavoní slaně...
To oči plný slz, taková banalita...
Co dusí tě marně...

Každou noc...

5. března 2013 v 15:07 | MørkeElendighet |  Come as you are...
Věřte nebo ne...ale moje nervy jsou jedno velký pískoviště....každej si staví svoje bábovičky a nikdo neposlouchá svoji mámu, když na něho volá "Honzíku, svačina!"...no...a když se tu na písku objeví nějaký arogantní jedinec, je to v pytli...prdnou mi nervy a chytne mě zlost, po nějaké chvíli to přejde do stavu "bez tíže" a já se začnu klepat zhruba jako babiččiny ruce...a pak už to jde do kopru...chytne mě depka a začnu přemýšlet nad tím, že všechno radši ukončím, že žít v depresích nebudu...

Ale nejde se odloučit od světa, když je tu stále tolik lidí, co má vás rádo...tolik věcí, co byste chtěli vyzkoušet a zažít...jednoduše, když je pro co žít, nemá člověk sílu na to, to opustit...

Jo, je to hnusnej pocit, když vás polije chlad a najednou zmizí všechen strach ze smrti, nemocí a já nevím, čeho ještě...a sami si to chcete přivodit...ale tím nic nedokážem, jen to, že opravdu nemáme vůli, potřebnou k životu...jsme prakticky jen odolnější mouchy, který život chce pozabíjet lepačkou...a nakonec je stejně dostane...

Na druhou stranu, pozitivnějším směrem...kdo by nechtěl znát všechny kouty žití...?
Slast, vášeň, strach a obavy...a nejen to...

Deprese táhnou lidstvo ke dnu a mlátí s ním o zdi citů...hlavu máte plnou stupidních myšlenek a sami nechápete, proč nad tím přemýšlíte, víte jen to, že to asi nebude normální staff...občas nemají depky problém vás dostat k různým vizím...destrukci...snižují sebevědomí...a prakticky z vás ten život a touhu žít ždímají...ale pomalu, tak, že to spousta lidí neustojí a spadnou do propasti beznaděje a zatracení...

Lehké to není, ale v dnešní době se s depresemi stýká většina lidí...není na tom nic divného, ani nic špatného, pokud si to příliš nepřipouštíte...tak jako u všeho je třeba brát si z toho jen to dobré, to neznamená něco předem určeného, ale to, co příjde dobré vám...

:) M.

Tak plyne čas...

5. března 2013 v 14:37 | MørkeElendighet |  Do větru...
Lidi, nelidi...sorry, za dlouhou absenci mých žvástů...nebyl tak nějak čas na to, abych sem přidávala příspěvky, když to stejně nečtete...:D
Každopádně...věnuju se fotografii, pokud by se našel nějaký človíček z Olomoucka, co by mi udělal modela, budu ráda :D
Těch mých keců mám taky v zásobě dost, takže se tomuhle blogu zase začnu plně věnovat...:P

Kam dál