Pán Noci - II. - Lov

23. dubna 2012 v 19:41 | MørkeElendighet |  Come as you are...
"Temným zákoutím předměstí
se někdo prochází...

Vítr za dotyčným šumí
a on se ostřežitě rozhlíží...

Ani se nenaděje a ve spárech studených rukou leží...
Ve spárech stvoření,
které prahne po lidské krvi...
Ve spárech upíra, v beznaději....

Měl to rychle za sebou,
ničeho si nevšiml....

Jen malé štípnutí a trocha krveprolití
a je na světě i v záhrobí navěky...

Litry dobré a vyzrálé v noci popíjí...
Na sluneční světlo již nechodí....
Touží jen po oběti,
Která s ním vydrží a potomstvo zplodí...
Touží jen po té, která mu zato stojí...

tentokrát už je tahle báseň skutečností"...
Aaliz i Adrien odpočívali ještě hodinu....poté se ozval hlasitý rachot...prásknutí dveří a výkřik...
Adrien byl okamžitě na stráži a běžel se podívat, co se děje...byla tma a v této krajině už dávno nikdo nechodil...
Chvíli se rozhlížel ze strany na stranu a krok po kroku procházel skrz kraj lesa...došel k plachtě, velké, černé, vypadající jako pytel...odkryl tu plátěnou látku, vyvalil oči a zachvíli řve:
"Aaliz! Pojd' sem..."
Ta se chudina sotva vyplazí z postele a jakmile uvidí to mrtvé tělo, celé od krve s rukou napůl přelomenou a dýkou zapíchnutou mezi žebry, jsou rázem všechny sny a pomyšlení na spánek pryč...
"Adriene, co to je? Kdo to udělal? Proč?" s vystrašeně roztřepaným hlasem promluvila...
"Nevím, našel jsem ji tu potom, co se ozval ten výkřik..."
"Kdo by to mohl udělat? Tady nikdo jiný nežije..."přemýšleli oba...
Za nimi se mihl stín...po chvíli vyletěl z křoví muž, který měl v ruce dřevěný kůl, na sobě dlouhý kožený kabát a zíral na ně jako kdyby spadli z Marsu...
Zastavil se, prohlídl si je...Aaliz koukla na Adriena s úsměvem a do ucha pošeptala: "Mohu?"
Adrien jen kývl...ten muž tam pořád stál jako tvrdé Y a koukal s nedůvěřivým pohledem...
Aaliz prohodila..."Vypadáte vystrašeně...co se stalo? Nechcete si dát něco k pití? A také se trochu zahřát?...pojd'te dovnitř..."
Chlápek nahodil tupý úsměv a kráčel směrem do jejich domu...uvnitř se posadili, Aaliz udělala kávu a pak se nenápadně začala ptát..."Co jste zde dělal v noci?"
"Nic...procházel jsem se..." s mírným opožděním pověděl...
"A neslyšel jste nějaké divné zvuky? Jako třeba ženský hlas? Křik?.."
"Ne...opravdu jsem nepostřehl, že by se něco stalo..." s nepřítomným výrazem vyjádřil...
"Nu dobrá..."
Po vypití kávy Aaliz nabídla nocleh...dala mu deku i polštář...
Muž usnul rychle...mezitím, co on spal, se vedle v pokoji odehrával velký, ale tichý rozhovor mezi Adrienem a Aal...
"Notak...Adriene...tohle je moje šance...prosím...jsem hladová.." s jiskrou v očích prosila...
"Budiž...ale nezapomeń, že když krev ochutnáš, už svou posedlost neovládneš..." rázně promluvil...
Aal jen chvíli váhala...pak se vplížila do pokoje, kde spala ona "kořist"...sedla vedle něj, prohlížela jeho krk....a cítila to teplo, které sálalo z jeho těla...už cítila ten tep...
Neváhala...opatrně odvázala šál, který měl na krku, prstem po krku lehce sjela...pak se zakousla...
Trvalo to nějakých pár minut než zjistila, jak na to...ale ta první chut' krve...sladká, ne moc železitá a dobře vyzrálá...
"Hmm..." Adrien vykročil z pokoje a se zájmem se díval..."koukám, že ti chutná..."
Aaliz se odtrhla od 'jídla' a odpověděla..."Jistě, že chutná....je úžasná...sladká...jako čokoláda.."
"Je mi to jasné, jsi od krve celá a podlaha je od ní také...to si uklidíš.."
"Hmm...tak dobře." s nepříliš spokojeným výrazem řekla...
"Máš s tím snad nějaký problém, drahá?"
"Ne, nemám..." přesvědčivě odpověděla, ikdyž s tím problém měla...a nejen jeden...
Nakonec to však udělala a po skončení přišla za Adrienem do ložnice...a spustila:
"Mám takový pocit, že ikdyž jsme spolu jen dvě noci, tak už ke mně nic necítíš..."
Adrien se smutkem pověděl...
"Nemám srdce už stovky let, nemohu cítit...můžu si na city pouze hrát...ale to nemění nic na tom, že se mi líbíš a že s tebou chci žít.."
Přitiskl ji k sobě a pevně objal..."Mám tě nadevše rád..."
Aaliz ho políbila a odpověděla..."Já tebe také, můj záhadný Pane Noci.."
"A ikdyž jsi celá potřísněná krví, jsi moje zlato, moje bohatství, má duše dlouho neživoucí.."
"Tvá slova jsou hlubší než studna, mé chladné srdce vždy zahřejí..."
"A tvé oči modré jako kytice barvy nestárnoucí......pojd´, noc je ještě mladá..." dodal tiše Adrien...
Vzal Aaliz za ruku a táhl ji ven...cestou se pozastavili nad zvláštním tvarem jednoho ze stromů...byl zašedlý, zkroucený a jedna velká větev směřovala ke staré chýši...pár chvíli váhal, zda-li se má jít podívat...a poté rozhodli, že ano...
Vkročili na práh dveří, rašelinou porostlých, zaskřípaly...a otevřely se...a tu hle, další mrtvý ležel...nějakých pár let už po smrti měl...těžko říct, jak starý zemřel a jak dlouho tu bezvládně leží...
"Zajímavé.." zaujatě řekl a zíral na podlahu na to tělo...
"Zajímavé? Spíš nechutné..." vyjekla Aaliz...
"Nee, zajímavé jako zajímavé...zajímavé je to, že se tu v poslední době objevilo tolik mrtvol.." obezřetně odpověděl Adrien...
"Ach tak...to máš pravdu...je to zajímavé...ale raděj bych odtud už šla..."
Adrien se mezitím přesunul k zrcadlu, ležícím v koutě...
"Podívej Aaliz, krásný rám, má tohle zrcadlo.."
"Ano, je krásné...podívej, co jsem našla Já.....vypadá to jako záznamník...a je na něm něco zaznamenané..."
"Pust' to..." naléhal Adrien...
Na náhrávce chrchlal mužský hlas...něco o smrti...pak se páska zasekla a dál už nejela...

Pokračování příště...






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama